Miguel Otero Silva, Soneto exótico

Muchachita sportiva y bibelot,
astro del basket ball y del cocktail,
con tanta sal como la femme de Lot
y tanto fuego como el mismo hell.

Musa del charlestón y del fox trot
que vas a misa y lees a Voltaire,
que pones tu ilusión en un Peugeot
y no distingues entre amor y flirt.

¿Qué culpa tengo yo, si demodé
biznieto de Rodolfo, el de Murger,
no sé pedir amor con I love you?

Hélas!Pero a mi tierno je t’adore
respondes con un seco never more
como el cuervo del trágico musiú

Góngora, Mientras por competir con tu cabello

Mientras por competir con tu cabello
Oro bruñido al sol relumbra en vano,
Mientras con menosprecio en medio el llano
Mira tu blanca frente al lilio bello;

Mientras a cada labio, por cogello,
Siguen más ojos que al clavel temprano,
Y mientras triunfa con desdén lozano
Del luciente cristal tu gentil cuello,

Goza cuello, cabello, labio y frente,
Antes que lo que fue en tu edad dorada
Oro, lilio, clavel, cristal luciente,

No sólo en plata o vïola troncada
Se vuelva, más tú y ello juntamente
En tierra, en humo, en polvo, en sombra, en nada.

Pedro II, Emperador de Brasil- Meu Brasil

MEU BRASIL

Longe do meu Brasil, triste e saudoso,
Bastas vezes sentia, mal desperto,
Com o coração pulsando, estar já perto.
Do pátrio lar risonho e bonançoso.

E deplorava o rumo escuro e incerto,
Do meu desterro amargo e desditoso,
Desalentado e fraco, sem repouso,
O coração em úlceras aberto.

Enviava, a chorar, na aura fagueira,
Minhas recordações em terna prece
Ao torrão que adorara a vida inteira;

Até que a acerba dor, enfim, pudesse.
Arrebatar-me à vida verdadeira.
Onde a luz da verdade resplandece.

Frantisek Hrubin, Catorce sonetos (en checo)

1

Když vítr zhasil světla v ulicích,
vráželi chodci do svých vlastních stínů,
domů si cizích tváří pavučinu
nosili mlčky místo tváří svých,

a staré město teprv napůl spalo,
do sklepů zachouleno jako dnes,
tak nesvé, že je vichr popones
a mnoho nocí dál, než prve stálo,

a jako starý papír na podpal,
na podpal ohně pro zem bez noclehu,
rozhodil kolem města pole sněhu,

dunivý vichr, který se tu hnal
před ránem, které ještě nenadešlo,
v ulicích města, jímž mé mládí přešlo.

2

V ulicích města, jímž mé mládí přešlo,
sám sebe straním se jak cizince,
a slovo, jež se do úst dětských vešlo,
velké, tak velké je mé vzpomínce:

Matka! A já, syn země, orlí matky,
jež vypadla až k stáru z hnízda hor,
nad jejíž hlavou hnal se dětí spor
a v křiku vrabců vrací se k ní zpátky,

nevidím pro tmu, která v ulicích
pro zátah velké hrůzy klade sítě,
a klesám, s městem na ramenou svých,

ale včas, luno, mrazy zasklily tě
a do rahnoví větrů, časům svítě,
zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh.

3

Zdvíhá tě Pán: z tmy vykrojený sníh -
do tváře svítí zemi otců mých
a město přivírá se jako oko
pod čelem Čech vsazené přehluboko.

Než jasu zvykne, zalesklo se v něm
a nerozezná, zdali tys to, Pane,
kdo děsí za studeným plamenem,
za zmrzlou slzou slunce, která kane

na spící tvář mé země. Zdali tys,
kdo za zády nám smazal půdorys
díla, jež z rukou nepravých by vzešlo,

kdo zatajil nám rozhodnutí svá
a k lačným ústům temnot nahýbá
džbán, do něhož se trochu slunce vešlo.

4

Džbán, do něhož se trochu slunce vešlo,
houba, jež sluncem nasákla - a v ní
žluč léta, které ještě neodešlo,
podáváš zemi, než se rozední,

zemi, jež kdys ti tkala závoj slávy.
A město mlčí jak prastaré stavy
a člunky věží zanáší už prach -
Vylidnils noc a v jejích prostorách

tiše se chvěje slabé zapípání
děťátek, která v této hodince
k tobě se, Bože, modlí prostince -

a mrazy svlékají nás k bičování
pod nebem, na němž obnažuje smrt
kloub světla, který hnětl zem a ztvrd.

5

Kloub světla, který hnětl zem a ztvrd,
koleno smrti, jež tu klečíc žala -
Noc morná pro žeň, která neustala,
mlat země uklízí a napadrť

váš, lampy, drtí jas a rozhazuje
hraničky v krbech, shnilé povětří
ze starých měst až na kost vyškrabuje,
chudáků ani sytých nešetří -

tak jí to radí bába zima,
která, vran mžitky před očima,
z herbáře tlících krajin začla číst,

a mezi listy zasněžených plání
ty vkládáš ještě nepopsaný list:
průsvitný papír bledosti, zlá paní!

6

Průsvitný papír bledosti, zlá paní,
rozvinula jsi tiše nad městem
a život kreslíš, jenom jako zdání,
z paměti, kterou ztrácí stará zem -

a slité zvony znovu zavěšují
do věží chrámů dávno sesutých
a prámy, popel už, přes řeku plují
a na břeh mrtví seskakují z nich,

mrtví, jimž tlukot srdce na chvilinku,
prodloužil zvon a jejichž rukou svit,
svit pohozených listů z tvého vínku

mou nocí letí. Tíhu: vyslovit
tvé jméno jinak, Luno, Smrti, Paní -
na moje čelo kladeš místo spaní.

7

Na moje čelo kladeš místo spaní
kamenný jas - ó moci nadzvednout
ten mramor světla z pahorků a strání,
než sesypou se domy jako troud!

A nebe k jaru dýchá celou zemí,
až na místo, jež zvápenatělo,
až na tvé město, Svatý pod věžemi,
kterýs tu čekal, až se dochvělo

vlnění řeky nad zmučeným tělem.
Nevěrné mrazí v srdci vyhořelém,
jim skrojek země svatojánské ztvrd

a zvou tě aspoň na kraj srdce svého.
Bdím s jejich hrůzou tam na konci všeho
a vrásky mé si obkresluje smrt.

8

A vrásky mé si obkresluje smrt -
Na loži svém se obracejí spáči
a z věží slyší bíti každou čtvrt,
jak pod hlavou je hrášek hrůzy tlačí.

Ó matko spánku, spánku bez hranic,
dítě, jež voláš: matko! na bezdětnou,
prabábo zdřímnutí, v němž poodlétnou
ruce, jež prachu unesly by víc -

dnes ještě ne! Pro slavné vyhrávání
mráz napjal struny cest, že skřípe až
hlas domova, jak hejno krajin shání -

a vysoko v něm, smrti, dozníváš -
A v náručí tvém, bolesti a něho,
spí město, město lidu královského.

9

Spí město, město lidu královského,
i v nejmenším svém kameni, jenž rost
tak vysoko, až k zvonům věží jeho.
V tichu, jež zpátky přešlo starý most,

hluboce spí. Dej, Bože, aby spalo,
jak nespalo už dlouho! Jenom střez
ten jeho sen, v němž proud je popones
o mnoho nocí blíž, než prve stálo!

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci -

Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!
Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem.

10

A ze všech stran se k němu žene zem
s kolébkami i s hroby, v kterých ztichla,
tak opatrně, aby nárazem
ani smrt, ani život nevyšplíchla,

a rozhrnuje hvězdné závěje
z daleka kraje své zvouc na poradu,
že se už pod královským srdcem hradu
pohnulo dítě, dítě naděje.

Po malé řece chvátá peřejemi
i můj kraj, aby též byl mezi všemi,
a spěchá sem, rostenec chudoby,

v té noci, která sahá za hroby,
sem, k tomu městu lidu královského,
s úzkostí naslouchat u srdce jeho.

11

S úzkostí naslouchat u srdce jeho,
můj rodný kraji, dáno je ti též,
sluneční slámu z patra nebeského
už dávno jsi do jeslí zimy snes

a teplo chlévů, které léta schrání
dech telátek, když usnou po klekání,
dnes otevřeš - A stádo vesnic tvých
tlačí se nechtějíc být z posledních

a vody tvé tak vlnu k vlně vinou,
že staly se už vodou Vltavinou
a světlem luny zakládají lem

té noci, která čeká nad krajinou,
až Narodí se -Jak se chvěje zem!
Pod lunou ticho, pěna pod jezem.

12

Pod lunou ticho, pěna pod jezem -
A luna taje na plameni sněhu.
Táhne sem zástup krajin bez noclehu
a jejich pouti prostřena je zem.

A mnohé z nich se k sobě tisknou zimou
a sdělují si drobné strasti své,
ty z daleka pod nůší lesů dřímou
a necítí už říčky ozáblé

a těm, co kolem tebe vyrůstaly
a pro tvé chrámy vyrvaly si skály
a hřbitovy tvé nesou na křídlech,

těm neujde už ani jeden vzdech,
je tíží jako tebe, město spící,
ticho, jež tolik zemi chtělo říci.

13

Ticho, jež tolik zemi chtělo říci,
průhledné ticho a na jeho dně
s pískem hvězd srůstáš, město ještě spící,
tak jako kámen z dávné povodně.

Ze sklepů jako rozbíjené sklenky
zvoní smích žen, jež tančí bez čelenky,
a jako na ně, které hodil čas
pustošícímu vichru napospas,

na zem se sype kamení, až sténá,
kamení náhrobků už beze jména,
na zem, jež mrtvých zapomínajíc,

ruměnec vinic znala jen - Ach víc
žeň, Bože, krve pro stud do mdlých lící
té zemi v kořenech se sbírající.

14

Té zemi v kořenech se sbírající
život, v němž s námi věčně prodléváš,
z kolébky do kolébky přeléváš
a střežíš to, co neumíme stříci.

Dávný zpěv bez úst stoupá nahoru
a tvůj chrám o hlubokém ponoru
s posádkou králů brázdí moře noci.
Stůj, Bože, jejich cestě ku pomoci!

Město spí, naše domovy bdí v něm
a ze všech stran se k němu žene zem,
zem, která věrným zapírá své mdloby,

jak se jí k srdci nahrnuly hroby -
Město spí, město klopýtajících,
když vítr zhasil světla v ulicích.


Nota- František Hrubín (1910 - 1971), poeta y escritor checo, publicó en 1940 Včelí plást, libro del que hemos tomado 14 sonetos-si bien hay más- y del que no encontramos, hasta la fecha, traducción en castellano.

Una filóloga catalana descubre poemas inéditos de Quevedo

Una filóloga catalana estaba haciendo su tesis sobre Quevedo y decidió ir a Évora, Portugal, a una biblioteca pública que conserva el llamado "Manuscrito de Évora", un códice del siglo XVII atribuido al autor. Al volver se dió cuenta de que había descubierto poemas inéditos de Quevedo, uno de los autores cumbre del Siglo de Oro de la literatura española.

Antonio Gala, Condena

Condena

A trabajos forzados me condena
mi corazón, del que te di la llave.
No quiero yo tormento que se acabe,
y de acero reclamo mi cadena.

Ni concibe mi mente mayor pena
que libertad sin beso que la trabe,
ni castigo concibe menos grave
que una celda de amor contigo llena.

No creo en más infierno que tu ausencia.
Paraíso sin ti, yo lo rechazo.
Que ningún juez declare mi inocencia,

porque, en este proceso a largo plazo
buscaré solamente la sentencia
a cadena perpetua de tu abrazo.

Gli Etiopi, Cacca di cane

(Testo di Stefano Capelli musica di Sergio Scaldati)

Ho schiacciato la cacca per terra
Ho macchiato le scarpe e i calzoni
Sono qui angosciato e in silenzio
Sono qui che non so cosa fare

Son vestito di bianco e celeste
Fra un minuto lei arriva col tram
Ma ho schiacciato la cacca di cane
E vorrei non trovarmi più qua

Ho aspettato una vita il suo arrivo
Le sue labbra i suoi occhi il suo charme
Ma son qui che mi mordo le mani
Ho schiacciato al cacca di can

Fosse stata soltanto la suola
Uno striscia i piedi per terra
Se c'è gente fa finta di niente
È una cosa che capita a tutti …

Ma ho schiacciato la cacca per terra
Lo si vede anche senza attenzione
Sono macchie gialline e marroni
E ne ho piene le scarpe e i calzon

Così ho perso un amore da sogno
L'ho perduto per via della puzza
Ho pulito i calzoni e le scarpe
Ma è rimasto l'odore di merda

Si è rimasto l'odore di merda
Lei ha cercato la cacca di cane
Ma io mi ero pulito per bene
E ha creduto che fosse la mia

Francisco de Quevedo, Rostro de blanca nieve, fondo en grajo

Rostro de blanca nieve, fondo en grajo;
la tizne, presumida de ser ceja;
la piel, que está en un tris de ser pelleja;
la plata que se trueca ya en cascajo;

habla casi fregona de estropajo;
el aliño, imitado a la corneja;
tez que, con pringue y arrebol, semeja
clavel almidonado de gargajo.

En las guedejas, vuelto el oro orujo,
y ya merecedor de cola el ojo,
sin esperar más beso que el del brujo.

Dos colmillos comidos de gorgojo,
una boca con cámaras y pujo,
a la que rosa fue vuelven abrojo.







R

Tirso de Molina, Yo os prometí mi libertad querida

Yo os prometí mi libertad querida,
no cautivaros más, ni daros pena;
pero promesa en potestad ajena,
¿cómo puede obligar a ser cumplida?

Quien promete no amar toda la vida
Y en la ocasión la voluntad enfrena,
saque el agua del mar, sume su arena,
los vientos pare, lo infinito mida.

Hasta ahora con noble resistencia
las plumas corto a leves pensamientos
por más que la ocasión su vuelo ampare.

Pupila soy de amor; sin su licencia
no pueden obligarme juramentos.
Perdonad, voluntad, si los quebrare.

Soneto a Cristo crucificado

No me mueve, mi Dios, para quererte,
el cielo que me tienes prometido;
ni me mueve el infierno tan temido
para dejar por eso de ofenderte.
Tú me mueves, Señor, muéveme al verte
clavado en una Cruz y escarnecido;
muéveme el ver tu cuerpo tan herido;
muévenme tus afrentas y tu muerte.
Muéveme, en fin, tu amor, y en tal manera,
que aunque no hubiera cielo, yo te amara,
y aunque no hubiera infierno, te temiera.
No me tienes que dar porque te quiera;
pues aunque lo que espero no esperara,
lo mismo que te quiero, te quisiera.

Bernardo López García, A un mal poeta romántico

Escritor funeral; genio sin cena;
cantor de tumbas y demás horrores;
perpetuo cazador de ruiseñores;
espectro sin dinero y con melena.

Funerario conserje de la pena;
perseguidor de parcas y dolores;
Safo varón, que al recordar amores
quieres morir por abreviar la escena…

Deja la muerte ya… mas por si aspira
tu genio a abandonar la humana zona,
no busques árbol, ni cordel ni pira.

Oye mi voz que la verdad abona;
ponte al cuello las cuerdas de tu lira,
y cuélgate después… de tu persona.

Baldomero Fernández Moreno, Soneto a tus vísceras

Harto ya de alabar tu piel dorada,
tus externas y muchas perfecciones,
canto al jardín azul de tus pulmones
y a tu tráquea elegante y anillada.

Canto a tu masa intestinal rosada
al bazo, al páncreas, a los epiplones,
al doble filtro gris de tus riñones
y a tu matriz profunda y renovada.

Canto al tuétano dulce de tus huesos,
a la linfa que embebe tus tejidos,
al acre olor orgánico que exhalas.

Quiero gastar tus vísceras a besos,
vivir dentro de ti con mis sentidos...
Yo soy un sapo negro con dos alas.

David Martínez Vilches, Soneto alabando las leyes de la Herencia

Quien nació de belleza distraída
habrá de ser belleza retirada;
quien nació de belleza retractada
¿qué no ha de ser, sino belleza huída?
Igual que la hermosura en la partida
resucita, y no quédase estancada,
la fealdad se renace en la tirada
y recorre sus pasos por la vida.
Y pasos grandes, si es bestia zancuda,
un sin sabor de la natura esencia,
suave mentira siendo cosa ruda.
Mas, ya lo descubrió la sabia ciencia,
no ha de quedar, por tanto alguna duda:
la fealdad se transmite por la Herencia.

Léonce W. Lupette, Sonnet I

fromm Fähr ist Krieg Schatz wie dies Eiern Kris',
sät Serb Eib Jutes Ros Maid Neff fährt Ei,
Bad Esse reib Arsch Schutt bei Daim die siehs,
hissten der er Maid Bär hiss Memm Ohr iih:
Bad Sau Kontrakt äh tu sein ohn Brei Theis,
Vieh 'st zeih Leids Flemm Witz elf es ab ist Häntsch Elf Jul,
mäh Kinn geh wem in wer Ebb an Tanz leis,
sei's elf Seif oh tu sei's witz elf tu Krull:
Sau sät Art Nase wallts frisch Ornament,
End ohn lieh er alt tu säg Audi spring,
Witz in sein ohn Bad Porrees zeih konnt End,
entänder Kerl, merkst weißt innig Art Ding:
bitt diese Wöhrl, Tor Else 's glatt und bi,
tu iih Zeh Walz Diu, beiße Gräfin zieh.


Das Original der shakespeareschen Oberflächenübersetzung:

William Shakespeare
Sonnet I

From fairest creatures we desire increase,
That thereby beauty's rose might never die,
But as the riper should by time decease,
His tender heir might bear his memory;

But thou, contracted to thine own bright eyes,
Feed'st thy light's flame with self-substantial fuel,
Making a famine where abundance lies,
Thyself thy foe, to thy sweet self too cruel.

Thou that art now the world's fresh ornament
And only herald to the gaudy spring,
Within thine own bud buriest thy content,
And, tender churl, mak'st waste in niggarding.

Pity the world, or else this glutton be,
To eat the world's due, by the grave and thee.

Léonce W. Lupette, poeta y traductor, es oriundo de Gottingheim. Ha realizado estudios de literatura comparada en Frankfurt y Buenos Aires.Con el poeta Tobías Amslinger ha publicado el poemario Einzimmerspringbrunnenbuch en 2009.

Quevedo, La brevedad de la hermosura

La mocedad del año, la ambiciosa
vergüenza del jardín, el encarnado
oloroso rubí, Tiro abreviado,
también del año presunción hermosa;

la ostentación lozana de la rosa,
deidad del campo, estrella del cercado;
el almendro, en su propia flor nevado,
que anticiparse a los calores osa,

reprehensiones son, ¡oh Flora!, mudas
de la hermosura y la soberbia humana,
que a las leyes de flor está sujeta.

Tu edad se pasará mientras lo dudas;
de ayer te habrás de arrepentir mañana,
y tarde y con dolor serás discreta.

Olavo Bilac,Delírio

Nua, mas para o amor não cabe o pejo
Na minha a sua boca eu comprimia.
E, em frêmitos carnais, ela dizia:
– Mais abaixo, meu bem, quero o teu beijo!

Na inconsciência bruta do meu desejo
Fremente, a minha boca obedecia,
E os seus seios, tão rígidos mordia,
Fazendo-a arrepiar em doce arpejo.

Em suspiros de gozos infinitos
Disse-me ela, ainda quase em grito:
– Mais abaixo, meu bem! – num frenesi.

No seu ventre pousei a minha boca,
– Mais abaixo, meu bem! – disse ela, louca,
Moralistas, perdoai! Obedeci….

Jorge Drexler, Que el soneto nos tome por sorpresa

Entrar con pie derecho

Poetischer Inhalt

Ideale inhaltliche Strukturierungen sind:

im italienischen Sonett:
These im 1. Quartett
Antithese im 2. Quartett
Synthese in den Terzetten

alternativ ebenfalls im italienischen Sonett:
These in den Quartetten
Antithese in den Terzetten

im englischen Sonett:
These in den ersten beiden Quartetten
Antithese im dritten Quartett
aphorismusartige Synthese im Couplet

Fernando Aguiar, Soneto digital

Fernando Aguiar (Lisboa, Portugal,1956)

Juan de Moncayo, Cómo se pasan, Lelio, las edades

¡Cómo se pasan, Lelio, las edades,
sujetas al rigor de la inconstancia,
cuando del mundo, bárbara ignorancia,
desconoce terrestres potestades!

Funda sobre diversas voluntades,
de prósperos sucesos, la arrogancia,
y verás en su misma vigilancia
que todo es vanidad de vanidades.

Nace el sol; en el término de un día
muere y comienza el curso repetido
por la estación del cielo más serena.

Sólo a tanta mudanza mi agonía,
en el lóbrego centro del olvido,
anima el contrapeso de mi pena.

Juan de Moncayo y Gurrea, marqués de San Felices, fue un poeta español que nació en Zaragoza hacia 1615 y debió fallecer después de 1656.(Wikipedia)